Úvodní stránka > Hanácký pluk

Hanácký pluk

     Základním předělem ve vývoji evropského vojenství se stala třicetiletá válka. Mnohaleté válčení si vzhledem k náročnosti vynutilo vznik stálých armád jednotlivých válčících panovníků, jež nebyly po uzavření Vestfálského míru (1648) jako po jiných válkách rozpuštěny, ale staly se základem za války rozvinovaných polních sborů a armád, které byly schopny na povel profesionálně reagovat na změny politické situace.

      Jedním z takových panovníků byl i braniborský kurfiřt Fridrich Wilhelm I., který uzavíral dohody s významnými a zkušenými veliteli třicetileté války, kteří na základě tzv. plukovních patentů vytvářeli náborem (verbováním) pluky. Majitelé pluků se svými jednotkami sloužili panovníkovi za plat (žold) a byly označovány jmény svých majitelů. Jedním takovým majitelem pěšího pluku v kurfiřtových službách byl Otto Christoph von Sparr, který na základě patentu z 8. dubna 1655 mohl vytvořil pluk o osmi rotách, určený pro válku proti Polsku a Švédsku, nazvaný o dvě a půl století později „Hanáckým“. V roce 1661 pluk přešel do císařských služeb a již v roce 1663 pod velením hraběte Wladislava Sparra bojoval v Uhersku.

     Pluk následně prodělal celou řadu polních tažení a mimo jiné se v letech 1689-1691 účastnil intenzivních bojů s Turky na Slovensku, v Uhrách a Bosně. V této době byl označován podle svého majitele jako pluk Spaar (od 1661), Starhemberg (od 1669) či Kriechbaum (od 1701).

     Závěr 17. století byl poznamenán vleklými válkami o španělské dědictví mezi velkými evropskými panovnickými rody (1699-1714), při kterých se pluk účastnil významných bitev v severní Itálii, Porýní a Nizozemsku. V tomto období byli do výzbroje zařazeny pušky s křesadlovými zámky.

     Během válečných tažení pluk putoval po území habsburské monarchie a vystřídal desítky mírových posádek. Z českých zemí se nacházel v Praze (1732 až 1736, 1748 až 1752, 1790 až 1798, 1801 až 1808), Lipníku (1752 až 1754), Znojmu (1754 až 1763), Plzni (1763 až 1766) a Berouně (1766 až 1789). V tomto období byli majiteli pluku Bertrand svobodný pán von Wachtendock (od 1710), Lothar hrabě Königegg-Rothenfels (od 1720) a Claudius svobodný pán von Sincére (od 1751). Své nováčky pluk získával verbováním nejprve v tehdejším franckém kraji (tj. na území dnešní SRN), ale v roce 1771 se jeho doplňování přeneslo na Berounsko (do roku 1807).

     Vojáci pluku válčili v sedmileté válce (1756-1763), která vešla do dějin jako „bezvýsledná“, na území Saska, Čech a Slezska. Po uzavření míru 15. února 1763 byla na základě zkušeností dokončena komplexní reorganizace císařské armády, její přezbrojení, a sjednocení taktiky.
 

 

      Ve druhé polovině 18. století došlo k dalším změnám v organizaci pluku. V roce 1769 byl vydán předpis, podle kterého byl pěší pluk v mírové době tvořen 37 muži štábu, 2 granátnickými a 16 střeleckými setninami, do jejichž sestav byla zařazena děla, což v souhrnu činilo 2.071 mužů. Ve válečné době 39 muži štábu, 2 kompaniemi granátníků (po 230 mužích), 16 kompaniemi střelců (každá o 152-154 mužích), celkem tedy přes 2.700 mužů. Byl také vydán jednotný cvičební řád pro celou císařskou armádu a ta byla podle výnosu sněmů jednotlivých zemí sdružených v habsburské monarchii doplňována verbováním povoleného počtu obyvatelstva. Pluk byl v tomto roce očíslován jako 54. pěší pluk a toto označení mu zůstalo až do roku 1920. Zároveň mu byla přidělena i nová plukovní barva – jabloňová zeleň. Od pojmenování podle majitele se upustilo a od počátku 19. století se jednalo již jen o čestnou funkci.

 

     Podle předpisu z roku 1767 nosil pěší bojovník v tomto období na hlavě černý kašket (vojenská přilba z kůže nebo tuhého plátna) lemovaný bílou lemovkou, jednořadový kabát s ležatým límcem, sahající po stehna se zahnutými šosy, ušitý z bílého sukna. Pod kabátem nosil kratší kamizolu stejné barvy, bílé lněné kalhoty, černé vlněné kamaše a kotníkové boty. Vlasy si vojáci pudrovali, po stranách kadeřili a vzadu zaplétali do krátkého, tlustého copu. Krk si obepínali černým nákrčníkem. Na pravé straně nosil pěšák patrontašku na 60 nábojů. Hlavní výzbrojí byla puška s křesadlovým zámkem. Od roku 1765 byl pěší bojovník vyzbrojen lehkou šavlí. Modernizovaná císařská armáda prodělala svůj „křest ohněm“ v krátké válce o bavorské dědictví s Pruskem na podzim roku 1778, které se pro její krátkost a konání v době sklizně brambor říká „bramborová“.

 

     Nejvýznamnější událostí konce 18. století se stala francouzská revoluce. Po jejím vypuknutí císařská vojska mobilizovala a pluk se přesunul do Prahy, kde prošel velkými organizačními změnami.

 

     Pěchota a myslivci tvořili tři prapory a granátníci čtvrtý. Nastalo období mnoha válek, které trvalo s malými přestávkami 25 let. V letech 1793-1794 během válek první protifrancouzské koalice bojoval pluk v Belgii, na Rýně a v Itálii. Po vojenských neúspěších rakouských vojsk na bitevních polích byla armáda opětovně reorganizována – každý pěší pluk nově tvořil jeden granátnický a čtyři pěší prapory po čtyřech setninách. V této etapě pluk čítal přibližně 3.760 mužů a vytvářel v sídle pluku náhradní prapor pro doplňování ztrát.

 

     Další vlna Napoleonových tažení Evropou na východ během válek čtvrté protifrancouzské koalice se vyznačovala opětovným dobytím Vídně (1809), která byla francouzským vojskem poprvé obsazena během tažení roku 1805. Rakouská armáda se s Napoleonovými jednotkami střetla u Aspernu (květen 1809), kde jej porazila. Napoleon se po prohrané bitvě vyjádřil takto: „ ... Kdo neviděl Rakušanů u Aspernu, neviděl nic velkolepého“. Vzápětí Napoleon rakouské armádě stejnou měrou oplatil v bitvě u Wagramu (červen 1809) a ta byla nucena znovu ustupovat na Moravu. Po podepsání míru se pluk přesunul do Jindřichova Hradce, kde demobilizoval. V roce 1813 se účastnil bitev u Chlumce (v srpnu) a Lipska (v říjnu). Po konečné Napoleonově kapitulaci se dva prapory 54. pěšího pluku podílely na eskortování excísaře na ostrov Elba.

 

     V 19. století pluk v rámci českých zemí jako posádková města vystřídal Olomouc (1830 až 1846), Hradec Králové (1850 až 1851), Brno (1855 až 1856), Olomouc (1871 až 1878), Brno 1880 až 1882), Olomouc (1882 až 1896) a Těšín (1896 až 1900). Od roku 1807 byl doplňován z Českobudějovicka a Táborska, ovšem v roce 1830 začal své nováčky získávat z území tehdejšího Olomouckého kraje. V tomto roce byl název pluku upraven na 54. moravský pěší pluk. Odvodní předpis ze 4. dubna 1827 stanovoval dobu vojenské služby na 14 let, což trvalo až do roku 1845, kdy byla vojenská služba zkrácena na „pouhých“ 8 let. Kompletní početní stav mírového pěšího pluku v letech 1848-1849 činil 6.934 mužů. V roce 1842 byla do výzbroje zařazena perkusní puška polního maršála Vincence Augustina, která vycházela z vynálezu skotského duchovního Alexandra Forsytha (v roce 1820 dokončil vývoj vysoce explozivní látky – „třaskaviny“ a plnil jí měděné kalíšky, jejichž obsah při dostatečně silném úderu explodoval, mechanismus používaný k odpálení uvedeného systému se nazývá perkusní zámek).

 

     Revoluční hnutí, které se v letech 1848-1849 přehnalo Evropou, uvedlo poprvé do pohybu statisícové masy vojáků a příslušníci pluku se účastnili bojů proti revolučnímu hnutí v Krakově, Praze (červen 1848) a v severní Itálii (srpen 1848).

 

     Nejvýznamnější bitvou pluku v tomto období se stalo sražení vojsk u Somacampagny (1848) v pádské nížině, kde těsně před svou smrtí při povzbuzování vojáků na bitevním poli zástupce velitele pluku podplukovník svobodný pán Sunstenau von Schützenthal zvolal: “Hanáci držte se!“ a toto zvolání bylo jako historicky první, česky psané vyšito na plukovní prapor. Toto zvolání se v roce 1998 stalo součástí nově vytvořeného rukávového znaku 73. mechanizovaného praporu spolu s jabloňovou zelení a atributy posádkové obce Přáslavice.

 

     V Olomouci pluk opětně sídlil v letech 1900 až 1906. Následně odešel do Plevje a Sarajeva, přičemž do Olomouce se vrátil roce 1910 a setrval v němž, až do vypuknutí 1. světové války. Mírovou službu pluk konal nejenom v Olomouci, ale rovněž tak využíval míst dnešních kasáren posádky Přáslavice jako střelnice pro ruční zbraně. Po zahájení bojů byl přesunut na ruskou frontu. Do mírové posádky se jako organizovaný celek již nevrátil a v Olomouci zůstal pouze náhradní prapor, který organizoval odesílání doplňků v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku. Na základě tohoto praporu se na sklonku roku 1918 v posádce obnovil 54. pěší pluk, tvořící součást nově vytvořené čs. armády.

 

     Pro vývoj bojových a historických tradic pluku první poloviny 20. století je historickým mezníkem vznik a bojová cesta legií. 21. června 1917 vznikl v Rusku 6. střelecký pluk, který byl od 27. července téhož roku nazýván „Hanáckým“. Ve velení pluku se postupně vystřídali ruští (Antonov) i čs. důstojníci (J. Červinka ml., O. Hanuš, O. Svátek, L. Krejčí a J. Jaroš). „Hanáci“ se účastnili bojů u Bachmače (8.-13.3.1918) a Charkova (duben 1918) a jako součást 40-ti tisícového kontingentu se 60-ti vlaky po transsibiřské magistrále přesunoval do Vladivostoku. V průběhu přesunu se zapojil do bojů u Omska (květen 1918). Po opuštění Omska se pluk přesunul na východní pobřeží a po dobu následujících 15 měsíců bojoval u Tjumeně, Kunguru, Jekatěrinburgu, Irkustka a střežil Bajkalské tunely na transsibiřské magistrále. V bojích padlo 274 jeho příslušníků a později byl pluk vyznamenán Čs. válečným křížem 1914-1918 a Francouzským válečným křížem. Po příjezdu do Vladivostoku se americkou lodí Prezident Grant přeplavil do Terstu, odkud byl přesunut do vlasti (postupně v dubnu a květnu 1920), aby se 21. září 1920 po slavnostní přehlídce v Praze a po sloučení s 54. pěším plukem domácího vojska, stal součástí nové československé armády. 54. pěší pluk byl do této doby nasazen k potlačování nepokojů na severní Moravě a Slezsku a likvidoval separatistickou provincii Sudetenland, dále se v dubnu 1919 účastnil akcí proti polským ozbrojeným silám. Nezanedbatelnou etapou je i bojová činnost proti Maďarské republice rad. Do Olomouce se jednotky unifikovaného pluku přesunuly v září a říjnu 1920.

 

     Téměř po celou dobu trvání meziválečného Československa (1920-1939) pluk konal mírovou službu v Olomouci. Mateřskou posádku dočasně opustil pouze II. prapor, který od října 1920 do ledna 1921 působil v Komárně. Rovněž tak v říjnu 1937 nově vytvořený IV. (kanonový) prapor byl dislokován v posádce Přáslavicích, která byla založena v roce 1935. Kromě jednotek „Hanáckého“ pluku v ní byla dislokována část jednotek 2. a 3. pluku útočné vozby. V roce 1938 byla během zářijové všeobecné mobilizace z jednotek dislokovaných na severní Moravě vytvořena II. armáda a 6. pěší pluk „Hanácký generála Janina“ (k rozšíření názvu pluku došlo v říjnu 1937) byl rozmístěn na obranné linii v okolí Kralického Sněžníku. Po březnové okupaci byla celá armáda v červenci 1939 rozpuštěna a značná část důstojnického a praporčického sboru se zapojila do domácího a zahraničního odboje.

 

     Po ukončení 2. světové války byl pluk obnoven a opět konal službu v Olomouci jako 6. pěší pluk. Na podzim téhož roku byl reorganizován na 43. pěší prapor (motorizovaný). V říjnu 1947 byl přečíslován na 6. pěší prapor (motorizovaný) a 3.3.1948 obdržel historický název „Hanácký“. Zpětná reorganizace na pluk se formálně uskutečnila 1.10.1949, přičemž byla zachována stávající rotní organizace. Při reorganizaci armády koncem roku 1950 byl pluk zrušen. Příslušníků zrušeného útvaru bylo použito k doplnění počtů nově formovaných 103. a 104. mechanizovaného pluku v Milovicích a Jincích, přičemž základ pro jejich zformování poskytly 13. pěší pluk ze Šumperku (pro 103. mp) a 40. pěší pluk „Tobrucký“ z Uherského Hradiště (pro 104. mp).

 

      Poúnorová změna politického uspořádání roku 1948 v zemi znamenala mimo jiné také rozbití tradiční, demokratické armády a její přebudování podle vzoru sovětských násilně a bezmyšlenkovitě implantovaných zásad.

 

     104. mechanizovaný pluk v září 1952 obdržel název „Jana Ziky“. V září 1956 se přesunul do Písku a o dva roky později do Mariánských Lázní (kde sídlilo velitelství pluku) a Tachova, přičemž současně prodělal reorganizaci na 104. motostřelecký pluk. Ke sloučení pluku v Tachově došlo v létě 1964. V uvedené posádce útvar setrval až do 31.10.1991, kdy zanikl.

 

     Zásluhou velení 33. tankového pluku, představitelů města Olomouce a s nemalým pochopením velení armády se tradice „Hanáků“ k 28. říjnu 1991 opět vrátila tam, kam právem patří – tedy na střední Moravu, tentokrát ne do Olomouce, ale k největšímu bojovému útvaru v této oblasti – do Přáslavic. Pluk se nadále nazýval 33. tankový pluk Hanácký. V říjnu 1994 byl pluk zrušen a v posádce Přáslavice byly vytvořeny dva útvary – 74. výcvikové středisko (dnes 72. mechanizovaný prapor) a 73. mechanizovaný prapor (dnes 73. tankový prapor) , který převzal bojové tradice a historický název „Hanácký“.

Nahoru