LIBAVEX III - první týden cvičení

       Dne 20.března je na Boleticích sychravé pondělní ráno, po obloze se zpočátku valí olovnatě šedivé mraky, ale už jen potůčky vody stékající po polních cestách připomínají dva dny staré deště. S každou hodinou se obloha zjasňuje a oblačnost trhá. V 7:00, při nástupu všech cvičících jednotek, nám poprvé za zády nesměle prosvitnou paprsky jarního slunce. 

     Velitel praporu podplukovník Miroslav Vybíhal, promlouvá ke všem vojákům. Jen krátce, jen to hlavní a důležité, jen výzva pro zdar našeho čtrnáctidenního snažení. V neděli večer, po poradě s veliteli jednotek a se štábem praporu probrali vše důležité, teď už musí každý plnit své úkoly. 

     Je první den cvičení a 1. mechanizovanou rotu na střelnici  bojových vozidel Jablonec vítá slunce už v plné jarní síle. Velitel roty kapitán Lukáš Tvrdý sleduje svou jednotku při výcviku střeleb z ručních zbraní. Na dvou úsecích - cvičení č. 12., zní téma písemné přípravy. Za každým číslem se skrývá konkrétní schéma výcviku. U dvanáctky je to střelba z útočné pušky CZ 805 Bren a  Pistole CZ 75 na několik sad terčů, mezi kterými se cvičící pohybuje bedlivě sledován řídícím na úseku. Odněkud z dálky je slyšet tlumené exploze. Tam někde z kopcem 3. mechanizovaná rota hází ruční granáty, nebo jsou to zvuky ostrého trhání u velitelské roty?

     Vracím se na hlavní místo velení, na mozkové centrum celého cvičení. Štáb praporu rozhodně nezahálí. Mimo koordinaci cvičících jednotek provádí plánování operace. Příslušníci jednotlivých skupin se sklání nad mapami, nebo pracují u počítačů. Díky spojení s vnějším světem zde mohu napsat i já těchto pár řádků.

     Dnes večer, stejně jako po každém dni, následuje společná porada velitelů. Krátké shrnutí dosažených cílů a upřesnění úkolů na následující den.

     V úterý ráno vstáváme do jasného dne. Ačkoli je velmi chladno, dopoledne už slunce šlape na plné obrátky, tak jako výcvik 1. a 3. mechanizované roty. V plánu dnes mají výcvik bojových drilů - bojové sesednutí z vozidla a zteč objektu zteče. Nasedáme do UAZu s nadrotmistrem Pavlem Koppou, který vyráží "neplánovaně" na kontrolu výcviku. Cesta se kroutí šumavskou krajinou, mimoděk mě napadá, jak by to bylo fajn projet si to tu v létě na kole.

    Blížíme se do prostoru součinnostní střelnice Třebovice. Vpravo od nás se ve vysoké trávě mihla silueta naší BVP - "dvojky". Odbočujeme z pohodlné asfaltové cesty na blátivou polní. Po pár stech metrů přijíždíme k prvnímu vozidlu, jeho osádka si nás zkoumavě prohlíží, rázný povel přeruší krátkou chvilku klidu, vojáci v mžiku mizí v útrobách vozidla a to se s brumlavým chrapotem motoru rozjíždí. U sousední "mašiny" se náhle rozlétnou zadní dveře roje a z nich, jako hejno sršňů, vyskakují jeden za druhým vojáci, kryjí se, rozvinují a postupují před vozidlo, hlasité povely se opakují jako kánon.  Jdeme k hloučku vojáku s jejich velitelem, právě dokončili jeden z drilů a probíhá vyhodnocení. Nadrotmistr Pavel Koppa si bere slovo, vytýká chyby, poslouchá reakce, naše "kontrola" nekontroluje, dnes se nedávají známky, cíl není kritizovat ale poradit. 

     Po návratu zpět není čas na odpočinek. Půl hodiny na oběd a už zas sedím na tatře a jedeme spolu s příslušníky štábu a 2. mechanizované roty na střelnici bojových vozidel  Jablonec, kde jsou v plném proudu přípravy na provedení nočních střeleb. Rychle se stmívá i cílový prostor mizí ve tmě, na přilbách vojáků se rozsvěcují tlumená modrá světla. Do tmy se ozývají výstřely a prostor před námi protínají červené úsečky stopovek. Terče při zásahu pohasnou, takhle v noci jsou zásahy vidět lépe než přes den.

      Vojáci se vracejí o půlnoci na ubikace, každý se už vidí ve spacáku, ale ještě zbývá vyčistit zbraně. Ráno nebude čas, začíná se brzo.

     Je středa, a opět na tatře a opět na střelnici Jablonec. Dnes na dráze stojí vozidla PRAM (samohybný minomet) nezvykle čelem do zabezpečeného prostoru. V plánu jsou denní i noční střelby z lafetovaných zbraní, tedy konkrétně z NSV (rusky: НСВ Никитина-Соколова-Волкова) v ráži 12,7 milimetrů. Nadporučík Rudolf Panák řídí průběh střeleb a zapisuje výsledky. Z vysoké řídící věže má přehled nad celým prostorem střelnice.

    Vracím se v poledne jedním z vozidel rozvážejících stravu. Prakticky všechny jednotky jsou na výcviku ve vzdálených prostorech a tak se není co divit, že jídelna je téměř prázdná. V kontrastu s kuchyní, přilákalo mě k ní cinkání nádobí. Okénkem sleduji čilý ruch uvnitř, sleduji jak několik kuchařů a jejich pomocníků pod vedením rotmistryně Moniky Solaříkové v nekonečném cyklu připravují jídlo pro čtyřistapadesátihlavou hladovou "bestii". Zabezpečení je taková malá válka. 

    A není to jen strava, ale například stavění a úprava cest, zabezpečení střežení, stabilní spojení a fungování počítačové sítě, opravy techniky, rozvoz materiálu, celá řada dalších drobných simultánních úkolů, bez kterých by se nic z toho, co cvičí bojové jednotky, nedalo efektivně uskutečnit.

Podrobnější fotoreport v lepším rozlišení potom  ZDE.